Staří Římané velmi dobře znali význam koupele pro lidské zdraví a jejich lázně byly vynálezem mimořádně užitečným a moudrým. Ve starém Římě zkrátka doceňovali hojivý a uvolňující účinek koupele a lázni byla přikládána značná důležitost.
Koupel sloužila starým Římanům (jako i dnes nám) k uvolnění a očistě a byla proto praktikována pravidelně. Nelze však opomenout ani společenský aspekt společného koupání, který měl rovněž velký význam: v termálních lázních se lidé setkávali, povídali si nebo dokonce sjednávali obchody. Staří Římané se oddávali koupelím i za účelem náboženských aktů.
Lázeňský rituál probíhal vždy téměř stejně: poté, co se návštěvník odstrojil v apodyteriu (prostor k převlékání), prodléval nejprve ve vlažné vodní lázni – tepidariu (zahřívací prostor pro uvolnění). Následně byla na programu lázeň v teplé vodě v caldariu (prostor teplé lázně), než došlo na laconicum (parní lázeň). Před opakováním procedury si mohl návštěvník vybrat, zda se krátce osvěží ve frigidariu (ochlazovací prostor s nádrží studené vody).
Mnoho let bylo mužům a ženám v antickém Římě společné koupání zapovězeno. Proto existovaly samostatné mužské a ženské lázně. V pozdní republice se však mravy uvolnily a bylo dovoleno i smíšené koupání.
Římská lázeňská kultura se během let stále rozvíjela a rozšířila se i za hranice říše – dokonce až do hraniční oblasti na druhé straně Dunaje. Avšak 15. a 16. století přineslo zánik mnoha veřejných lázeňských domů, protože se šířil strach z nákazy (například syfilisem). V Německu to byl později především Sebastian Kneipp, kdo zavedl koupání jako řádnou kulturu.
Veřejné termální lázně budovali specializovaní architekti a stavebníci z celé říše. Lázně měly být pokud možno přepychové a luxusní. Vzácné mozaiky a mramorové podlahy, několik koupacích nádrží, prostory pro potní a parní lázně z nich dělaly výstavní, ba prestižní stavby.
